Zahrady Moravy

Ve své fotografické práci se soustředím zejména na motivy divoké a člověkem neporušené přírody a krajiny v rámci okruhu zhruba 300 dojezdových kilometrů od mého bydliště. Dělám to hlavně proto, že v mých očích je tato krajina a příroda natolik vzácná a těžko nalezitelná, že má pro mě osobně jako fotografický námět také nejvyšší hodnotu. Aktuální rozpoložení a postupné přirůstání krajiny jižní Moravy k mému srdci mě dovedlo do stavu, kdy jsem pár snímků ryze kulturní a člověkem obhospodařované krajiny pořídil. Připadá mi to natolik významné a zajímavé, že cítím potřebu se o tom malinko rozepsat. 

 

Už sedm let mám to štěstí, že společně s mou ženou mohu cestovat na hodonínsko na jižní Moravě za její rodinnou. Letos k nám dvěma a naší kočce přibyla ještě jedna spolucestující, naše dcerka Sofie. Vždy jsem od ostatních fotografů slýchával spíše to, že jakmile budu mít rodinu, nebudu mít na fotografování čas. Zatím to u sebe tolik nepozoruji. Mám to štěstí, že moje žena i širší rodina má k mému fotografování velké pochopení a vychází mu vstříc. Už před naší novou rolí rodičů jsme hodně společných výletů plánovali a podřizovali mému fotografování. A také jsem své fotografování novému stavu hodně přizpůsobil. Po těch 18 letech, co fotografuji, vnímám schopnost přizpůsobení se okolním podmínkám i mému vnitřnímu stavu, jako klíčové. Fotografuji proto více při cestách kočárkem, často z asfaltových cest. Používám k tomu univerzální zoomové objektivy a vrátil jsem se k malému Olympusu OM-D-EM10 s objektivem 12-200, se kterým mohu fotografovat krajinu i zvířata a využívat širokou škálu funkcí a stabilizovaného snímače. Pořídil jsem i fullframe Panasonic S5 s dvěmi širokoúhlými objektivy. S tím však fotím spíše méně, jen když se mi povede vstát brzy ráno a vyrazit jen za účelem fotografování. 

 

Posledních několik let, jsem občas slýchal od rodiny mé ženy dotazy na tak zvané Moravské Toskánsko. Jestli jsem už o něm slyšel a jestli se jej chystám fotografovat. Razantně odpovídám, že nechystám. Vždy přemýšlím, co chci svými fotografiemi sdělit. Co daná krajina představuje. To, jakým způsobem bývá jižní Morava fotografována je z mého pohledu extrémně jednotvárné a zachycuje krajinu, která také jednotvárná je. Vliv člověka na ní je z mého pohledu neutrální až negativní. Často jsou to snímky dlouhým objektivem na kopce a lány polí s vynecháním oblohy nebo výrazného optického těžiště. To, že je tento námět tak hojně fotografovaný i českou krajinářskou špičkou si vysvětluji tím, že fotografové spíše těží ze známosti motivu běžnou diváckou populací (pole u cesty zná každý) a snadněji tak získávají úspěch na svých sociálních sítích. Já si však krajinu jižní Moravy představuji a vnímám jinak než široké zástupy mých kolegů. Moje babička pocházela ze Znojma, moje žena pochází z Hodonína. Mám tedy procestovanou prakticky celou jižní Moravu. To, co mě na kulturní krajině jižní Moravy fascinuje nejvíc, je blízké spojení krajiny s člověkem, který ji obdělává. Může to být místní drobný zemědělec, vinař nebo včelař. Všichni ti mají na tuto krajinu obrovský, nejspíš i blahodárný vliv. Krajina, která mi tak přirůstá k srdci je právě taková. Je to krajina, kde při procházce cítím chutě vína i piva, chutě meruněk, švestek i divokých trnek. Chutě vlašských ořechů, medu a sýrů. Jsou to místa, kde lze u cesty utrhnout kopr nebo jiné bylinky a ty pak použít v kuchyni. Může to působit zvláštně, ale současná krajinářská fotografie a vysoká gastronomie mají mnoho společného. To, co dělám při focení navazuje na to, co dělali naši předkové desetitisíce let přede mnou. Byli to lovci a sběrači. Sbírali a lovili v přírodě, to co pro ně mělo hodnotu a význam a následně to dál zpracovávali do výrobků či pokrmů. Já dělám něco vzdáleně podobného. Nosím domů a do společnosti záběry, otisky přírody a světla, které mají pro mě určitou estetickou či informativní hodnotu. Letos jsem sbíral medvědí česnek abych jej pak dal do polévky nebo k rybě. Sbírali jsme se ženou květy černého bezu na šťávu a teď v létě na jižní Moravě jsme sbírali a jedli meruňky, trnky a ostružiny. A všechny tyto rostliny jsem také fotografoval.

 

V rámci těchto nových záběrů můžete vidět krajinu, kterou formuje a obdělává člověk. Dělá v ní plůtky, bednění, terénní úpravy, vysazuje rostliny a následně se o ně stará. Jsou to takové obří zahrady a zahrádkářské kolonie, kde jejich vlastníci předávají půdu z generace na generaci a pracují na ní od rána do večera. V této krajině a na mých snímcích můžete vidět divoké polní květiny na kraji u cesty, obilí, vinohrady a s řádky vinné révy, strašáky v polích, ovocné sady a lány slunečnic. To, že je tato krajina zdravá a prosperující dokládá i velké množství zvěře, hmyzu a ptactva. Pozoroval jsem zde vlhy pestré, káňata a poštolky, spoustu zajíců a koroptví. Je to krajina, ke které jsem si 7 let postupně tvořil vztah. Navštětoval jí, ochutnával jí, trochu v ní pracoval a hodně jí pozoroval a poznával. Tato krajina poskytla velmi příjemné útočiště i našim procházkám s kočárkem. Nešlo jí tedy nefotografovat. Změnil jsem i čas fotografování. Už to není brzký východ či západ slunce. Fotil jsem během odpoledne a využíval toho, jak po krajině putuje ostré světlo a stíny mraků. 

 

Je možné, že tento námět už neopustím a budu se mu dále věnovat. Podobně jako se občas věnuji Dolní oblasti Vítkovic či Krakowu. Zatím budu však fotky z těchto míst dávat sem na blog a uvidím, jestli si v mých očích vybojují místo i v mém portfoliu. V tuto chvíli jsem z fotek však opravdu nadšený a těším se až budu znova na boso jen v kraťasech a s fotoaparátem v ruce po těchto zahradách Moravy nebo spíš zahradách Edenu znova pobíhat a fotit. 

 

Krajina s polním kvítím, obilím, vinohradem, ovocným sadem, zahradním domkem se strašákem, stromy a remízkami, lány slunečnic i kopci Pálavy v pozadí. Tak pestrou krajinu jsem nemohl nefotografovat. 

 

Stínohra nad vinohrady v krajině jižní Moravy. Foceno nedaleko od předchozího snímku. Krajina je najednou podobná ale zase jiná. 

 

Zahrady Edenu. Meruňka v kopcích mezi vinohrady. 

 

Pár vlh se vrací z lovu do hnízda.