Rok 2018

Architekt Adam Gebrian ve svém pořadu citoval jednoho z kolegů, když popisoval, že ta nejlepší architektura často vzniká z mnoha různých omezení. Nikoli tehdy, když je vše ideální. Napadlo mě, že s mou tvorbou to je možná podobné. Vždy jsem nějaké omezení vnímal, letos tím omezením byl čas a jeho nedostatek.

Na začátku března jsem v mínus 4 stupních Celsia pochodoval na ledu jinak rychle tekoucí Odry v Oderských vrších. O šest týdnů později jsem se v druhé půlce dubna koupal v lomu na Výklekách v 27 stupních a užíval si letní počasí. Tak rychlou změnu jsem ještě nikdy nezažil. Zároveň jsem pocítil obrovskou motivaci tuto změnu zachytit fotoaparátem. Rozhodl jsem se proto přestat fotky ve volném čase upravovat nebo publikovat a věnovat veškerý volný čas pouze fotografování. Zároveň jsem letos v maximální míře využíval svůj čas pro svou práci finančního poradce, které se věnuji již několik let, a které se snažím věnovat maximum času. Mnohem víc než fotografování nebo čemukoliv jinému.

Mám to štěstí, že dnes již dokážu z prakticky každé vycházky s fotoaparátem přinést zajímavé záběry. Moje úspěšnost je velká, můj tvůrčí proces při focení je stále lepší a je to jedna z věcí, se kterou jsem spokojený. Nepotřebuji snímky plánovat nebo sledovat počasí a je mi skoro jedno, kde se nacházím. Pokud chci fotit a vypravím se za fotkou, na 95% ji přinesu. Může to být detail nebo velká scéna. Vůbec se neomezuji a nevyhraňuji k tomu, co v přírodě fotím. Také jsem se letos v mnohem větší míře věnoval návštěvám galerií výtvarného umění a pozorování práce fotografů, kteří mě doposud tolik nezajímali. Za všechny bych chtěl jmenovat třeba Xavi Bou nebo Franse Lantinga či Art Wolfa.

Během fotografování jsem se snažil zaměřit na několik věcí. Mým hlavním motivem byly hory, stromy a voda. Zároveň jsme se snažil fotit místa a scenérie, které považuji za člověkem nezkažené, avšak ohrožené. Také jsem sledoval spoustu živočichů v krajině a snažil se je do mých snímků zahrnout. Dal jsem si také záležet na maximální autenticitě fotografií a velmi jsem omezil následné úpravy fotek v počítači. Snažil jsem se zachytit co nejlepší fotky v terénu a dělat pak s nimi co nejméně práce v počítači. Zároveň jsem fotografoval o něco rozmanitější škálu světla než dříve. Najdete snímky zachycené za běžného ,,nudného“ denního světla i záběry noční krajiny. U nočních snímků jsem volil poněkud jiný přístup než většina mých kolegů. Šlo mi o kvalitní zachycení krajiny, kde tonalita odpovídá noci a kde snímek jen o něco rozšiřuje naše vnímání noční krajiny běžným okem. Hvězdy jsem zachycoval jen aby bylo patrné, že tam někde jsou (nebo byly). Rozhodně jsem ale nefotil snímek jen kvůli hvězdám či dokonce mléčné dráze. To je z mého pohledu přístup, který může být technicky zbytečně náročný a po estetické stránce často nezáživný.  

V rámci motivů, kterým jsem se věnoval, měly výsadní postavení Vysoké Tatry. Několikrát jsem se do nich vypravil a i v následujících letech budou mým hlavním cílem. Jsou pro mě místem, kde mohu zachycovat skutečně horské prostředí. S trochou štěstí se tam dají zachytit podmínky, díky kterým se štíty Tater na fotografiích mohou s klidem měřit s nejvyššími štíty Evropy. Stačí jen trochu poprašku čerstvého sněhu na vrcholech a rázem získávají monumentalitu o tisíc metrů vyššího pohoří či dokonce připomínají jejich dávné pokrytí horským ledovcem. Podobně jako při fotografování lesa, kde každý krok znamená jinou kompozici, i v Tatrách přicházím na to, že každý výškový metr či různá vzdálenost od pozorovaného štítu vede k zcela odlišným fotografiím. Díky tomu lze v Tatrách nacházet spoustu nových perspektiv i v místech, která jsou i běžné veřejnosti dobře známá.

Vysoké Tatry jsou navíc místem, kde se odehrává silný střet mezi zájmy ochrany přírody se zájmy ekonomickými či politickými. Existuje část veřejnosti, která považuje snahy ochranářů za patetické či zbytečné. Z mého pohledu je nejvyšší čas uvažovat o rozšiřování ochranných pásem či celých chráněných území. Divokou přírodu bez vlivu člověka budeme v budoucnu ještě hodně potřebovat a bude pro nás mít nedozírnou hodnotu. Bude to jediné místo, kde si v přetechnizovaném světě budeme moct připomenout naše kořeny a naši podstatu.

To, že jsem si dal skoro rok čas na publikování nových fotek, mi pomohlo získat odstup. Měl jsem čas na fotkách postupně pracovat. I díky tomu mohu publikovat detaily a velké scény najednou a tak, že se doplňují a mohou být v určitém kontextu. Navíc jsem se naučil pracovat delší dobu na jednom tvůrčím projektu. To vše mi nyní umožňuje přemýšlet nad dalšími zajímavými projekty.

Přeji vám hodně světla v příštím roce a bude rád, za vaše postřehy k novým fotkám. Klidně využijte kontaktního formuláře zde na stránkách a dejte mi vědět, jak na vás snímky působí.

Focení kořenů na břehu Dunaje v národním parku u Vídně.

Focení větrem polámaného lužního lesa v národním parku Dunajské luhy.

Na jaře jsem byl pozván do fotoklubu Zvonek v Českém Těšíně. Mohl jsem povídat o svých fotkách ostatním kolegům fotografům. Mockrát děkuji za pozvání.

Na společné procházce Poodřím s fotografy Markem Oszeldou a Milošem Palou z fotoklubu Zvonek nás trošku otravoval polanecký mustang :-).

Letos jsem fotil i u moře v Chorvatsku v přírodní rezervaci Kamenjak.

Večeře s přítelkyní na Smrku letos v létě.

Bivak v Tatrách.