Povodně v Poodří

Tímto článkem bych se ještě chtěl ohlédnout za uplynulým rokem a mým fotografováním v CHKO Poodří. 

Omezení cestování a nedostatek času kvůli pracovním závazkům mi způsobily to, že jsem poprvé od roku 2014 za celý rok nevycestoval na Slovensko, zejména pak do Vysokých Tater. Na druhou stranu jsem však navštívil místa napříč Moravou - od lužních lesů Moravy na jihu, přes Bílé Karpaty, Beskydy, Oderské vrchy, Jeseníky a pochopitelně i mé rodné Poodří. A právě Poodří mi loni dělalo tu největší radost. Můj vztah k té oblasti je naprosto nepopsatelný. Je to oblast, kde jsem vyrůstal a kde stále žiji. Je jedinečná svou polohou. V současnosti jako páteř protíná Poodří železniční trať a po stranách jako dvě rovnoběžky vedou dvě dálnice. Navíc je v těsné blízkosti tohoto chráněného území mezinárodní letiště a ve směru toku Odry je celá oblast ukončena rychlostní silnicí a průmyslovou Ostravou. Z mého pohledu se jedná o nejunikátnější chráněnou krajinou oblast v České republice. Mám v plánu blíže poznat i Litovelské Pomoraví, což je podobná oblast, je však rozlohou o něco větší a výše zmíněné dopravní stavby a průmysl jsou odtamtud přece jen dál a nebo v menší míře.

Poodří vděčím i za své fotografické úspěchy. Nebýt této specifické oblasti, pravděpodobně bych neměl tak unikátní portfolio snímků jaké mám. V rámci České republiky, potažmo celé střední Evropy je jen velmi málo krajinářských fotografů, kteří se podobně jako já věnují nížinným oblastem. Z těch českých bych rád jmenoval Jana Miklína, který se věnuje oblasti Pohanska a Soutoku Moravy a Dyje a společně s dalšímu lidmi usiluje o zapsání této oblasti mezi chráněné krajinné oblasti. Publikují na to téma spoustu článků a fotografií. Z těch evropských musím zmínit manžele Georga Popp a Verenu-Popp Hackner, ti žijí ve Vídni a věnují se národnímu parku Dunajské luhy, což je oblast, kterou jsem s přítelkyní před třemi lety navštívil a fotografoval a určitě se tam budu i dál vracet. Právě jejich snímky nás k návštěvě té oblasti inspirovali. Fotí také v chráněné oblasti Moravské luhy na hranici Rakouska a Slovenska. Kromě těchto zmíněných bohužel však moc dalších fotografů věnujících se lužním oblastem neznám. A je to škoda. Právě lužní oblasti a mokřady přitahují stále více pozornosti vědeckých komunit, které vyzdvihují tyto oblasti pro schopnost zadržení vody v krajině, vázání CO2 a produkci kyslíku. Je velmi pravděpodobné, že právě mokřady a neregulované toky řek nám mohou v budoucnu výrazně pomoci k navrácení harmonie mezi civilizaci a přírodu.

Na téma mokřadů a ochrany přírody budu určitě psát i v budoucnu, vraťme se však zpátky k Poodří a jeho povodním. Jedná se totiž o naprosto jedinečný přírodní úkaz. Dříve totiž byly povodně v Poodří každoroční záležitostí, někdy se objevily i vícekrát za rok. Nejdřív při jarním tání sněhu, poté na začátku léta nebo v jeho průběhu. V období 2006 až 2020, kdy jsem se focení Poodří věnoval, byly povodně zhruba jednou za 3 roky. Nejčastěji na jaře. Zajímavostí je i to, že samotnými povodněmi Odry nedochází ke škodám na lidských sídlech. Ty jsou totiž již historicky usazeny v dostatečné vzdálenosti a výšce od Odry tak, že k nim voda nedosáhne. Jediné škody, ke kterým v poslední době nejčastěji dochází, jsou záplavy z okolních polí, které nedokáží pojmout velké množství dešťové vody. Voda z polí pak stéká dolů a zaplavuje například části Studénky a Butovic. Tyto záplavy jsou však řešitelné a k realizaci protizáplavových opatření již postupně dochází. Rok 2020 byl unikátní v tom, že se Odra vylila ze svých břehů v červnu a poté také na začátku října. S tím, že na některých místech voda stála již od června a v malém množství je v těch místech voda až doposud. To je pro člověka jako jsem já neskutečná podívaná. Mohl jsem vidět zaplavené louky i lužní lesy, projížděl jsem kolem starých mlýnů, kterým se voda tak tak vyhnula. Brodil jsem se několikrát po kolena ve vodě. Na podzim jsem do vody vcházel s 5 vrstvami oblečení nad pasem a plážovou obuví a šortkami pod pasem. Jednou na mě po 4 hodinách brodění naskákaly cerkálie motolice, které mi (již pod druhé v životě) znepříjemnily následující dva dny šíleným svěděním. Mám z těch výprav mnoho úžasných zážitků a několik skvělých fotografií.  

Rok 2020 byl unikátním ještě z jednoho důvodu. Znovu se vynořily debaty o kanálu Dunaj-Odra-Labe. Doporučuji si na toto téma něco nastudovat, podívat se na tento pořad: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1095913550-nedej-se/219562248420006-sen-o-kanalu-dunaj-odra-labe/ a veškeré snahy politiků a megalomanů na toto téma odmítnout. Do dnešního dne bylo již utraceno spoustu peněz z veřejných rozpočtů a široká odborná veřejnost u nás i v zahraničí se k tomuto záměru staví odmítavě. Přál bych si, aby si lidé uvědomili, že proklamované benefity kanálu, tedy rekreace a zadržení vody v krajině, již byly (minimálně v Poodří) naplněny. Pokud někdo chce tyto benefity dál utvářet, měl by mluvit nejen o ochraně přírodních území, ale i o jejich rozšíření o sousední plochy. Věřím, že i mé fotografie mohou pomoci tyto myšlenky prosadit ve skutečnost. 

Povodně v červnu. Snímek vznikl spojením 3 rovin zaostření do jedné rpo dosažení maximální ostrosti od popředí do pozadí. 

Stébla ve vodě. 

Česká Amazonie. Zaplavený lužní les řekou Odrou. 

Mokřady Pustějovského potoka při západu slunce tři týdny poté, co se tudy prohnala voda. Díky velkému množství vody a vlhkosti se celý podzim tvořily silné večerní mlhy. Dříve ojedinělý úkaz. 

Voda na těchto loukách vydržela dlouhé měsíce. I díky tomu se zde objevily sladkovodní řasy. 

Louky v zimě. Tyto místa byla nejsilněji zaplavena a i v lednu tohoto roku, tedy půl roku od prvních záplav, zde byla voda.