Focení v divočině

Focení v divočině
zpět

Po delší pauze jsem sepsal pár postřehů a tipů o focení krajin v divočině. Tedy v místech, kam musím jít s dvacetikilovým batohem a poblíž vyhlídnuté kompozice dlouho čekat na světlo a přespávat.

Mengusovská bašta zachycená při západu slunce od Hincového plesa. Na tom místě jsem čekal 5 hodin do západu slunce. Jen jsem ladil kompozici a meditoval. Po nafocení tohoto snímku mě přišel štěkáním pozdravit kamzík, nademnou přeletěli orli skalní a krkavci. V noci jsem se párkrát zadíval na mléčnou dráhu a ráno mě kromě budíku v mobilu probudily svým uždibováním hladiny i rybky v plese. Divočina ve své nejvlídnější podobě.

Jsou to zhruba dva roky nazpátek, co jsem cítil, že pro posun dále v mé tvorbě potřebuji nové podněty a nový přístup. Kolébkou mé tvorby je bezesporu krajina kolem řeky Odry, kde přede mnou nikdo cíleně nefotografoval a mnohokrát jsem od některých krajinářů slyšel, že jim Poodří není dost dobré. Díky tomu jsem se naučil lépe hledat náměty a kompozice a mohl jsem využívat naprostou volnost v celém tvůrčím procesu fotografie. Kdybych měl fotit z Marininy vyhlídky v Českém Švýcarsku byl bych nešťastný a nespokojený. Avšak právě před dvěma lety jsem po šesti letech intenzivního focení v Poodří cítil, že musím trochu dál, aby se má tvorba posunula o něco dál.

Prapodivně zkroucené stromy v ranní mlze na hraničním hřebenu mezi Polskem a Ukrajinou. Jedno z nejodlehlejších a nejtajemnějších míst, jaké jsem kdy fotografoval. Možná jsem byl dokonce jeden z prvních. Noc před tím jsem spolu s dalšími 3 blázny strávil na Kremenci v chladu a dešti.

Obrovskou inspirací pro mou tvorbu byli vždy pánové fotografové Marc Adamus a Floris van Breugel. První je mistr velkých a dosud neviděných scén amerického severozápadu, druhý je perfektní při focení intimnějších přírodních detailů. Například záběr potemnělého lesa s divokým potokem a hejnem světlušek ozařující celou scénu od Florise patří podle mého názoru k tomu nejlepšímu, co kdy kdo vyfotil. A právě přístup těchto dvou fotografů mě v posledních dvou letech nejvíc ovlivnil.

Barevný západ slunce mi pomohl dobarvit travinu na Polonině Weltlinské v národním parku Bieszczady na trojmezí Polska, Slovenska a Ukrajiny. Tyto traviny poskytují úkryt spoustě živočichům a mě poskytli perfektní strukturu pro detailnější záběr krajiny.

Kvůli různým studijním a pracovním povinnostem je pro mě stále těžší najít si na focení čas ve všední den odpoledne natož ráno. I o víkendech mám často problém vstávat brzo ráno a jít fotit. Spánkem prostě potřebuju doplnit deficit z hektického týdne. Naučil jsem se ovšem naprosto přepnout z života v civilizaci se všemi jeho technologickými vymoženostmi a neustálým dodržováním termínů a povinností do života v divočině s fotoaparátem a batohem na zádech. Kromě lepších fotek jsem díky tomu získal ještě jednu hodnotu. A to odloučení od přemrštěného dostatku všeho na co si v dnešní době vzpomeneme. Zjištění, že telefon a iPad mi sice se spoustou věcí mohou pomoct, ale také mi nějakým způsobem berou energii a soustředěnost. Nebo to, že spánek venku na tvrdé zemi a čerstvém vzduchu mi dělá mnohem lépe než spánek mezi čtyřmi stěnami. To, že do hor vyjíždím s rýmou a lehkým náběhem na nachlazení a vracím se fit, zdravý, posílený a s čistou hlavou. To jsou všechno prvotní důvody, proč do divočiny vyrážím. Ty druhotné souvisejí s lepšími záběry, než jaké jsem doposud pořizoval.

Pozoruhodná symetrie potoka s mnohými kaskádami v prales pod Welkou Rawkou v polských Bieszczadech. Snímek jsem vyfotil po náročných 12 hodinách treku a pokusu o spánek v hustém dešti.

Divočina je pro mě jakékoli místo, které není moc navštěvované, je dosažitelné minimálně po několika hodinách cesty a chůze a není poblíž žádná chata a přespání. Za poslední dva roky jsem podnikl výpravy s bivakováním v Beskydech, ve Vlčích horách na pohraničí Slovenska, Polska a Ukrajiny a naposled ve Vysokých Tatrách. Na všechna místa jsem vyrážel s jasným cílem – odprostit se od civilizace a přivést snímky, jaké jsem odtamtud ještě neviděl. Držím se přitom dvou zásad. První je to, že cesta, na kterou se vydávám, nemá jasný cíl. Na rozdíl od běžného turisty mě nezajímá, jestli dojdu k nějakému rozcestníku, chatě nebo pamětnímu místu. Pro mě je důležité najít co nejlepší kompozici a počkat tam klidně i 10 hodin na světlo. Druhou zásadou je to, že zásadně nelezu na krásné kopce, štíty a hory. Zásadně lezu na ty ošklivé a nefotogenické. :).

Původní bučina rostoucí v náročných podmínkách v Beskydech. Kvůli silnému větru jsem strávil noc pod vrcholem v lese. Ráno jsem se vzbudil nad inverzí, která na chvíli vystoupala do vyšších poloh. Přeběhl jsem z pod vrcholu, odkud jsem fotil vrchol Smrku, nahoru k těmto stromům a v rychlosti pořídil několik snímků než se mraky rozplynuly a paprsky světla zmizely.

Pokaždé pociťuji úctu a pokoru vůči přírodě, krajině a horám kam vyrážím. Jsem připraven být po celou dobu v co možná největším souladu a přizpůsobit se podmínkám a rozmarům počasí i zvěře. Beru přírodu jako něco, co mě dalece přesahuje a co nejsem schopen plně pochopit a poznat. Takové nastavení mé mysli je podle mého názoru naprosto zásadní a v konečném důsledku jediné pravdivé a upřímné, byť si to už dávno jako civilizace nejsme schopni přiznat.

Další záběr z Beskyd. Tentokrát z vrcholu Smrku. Snímek jsem pořídil po přespání na vrcholu v tamějším hustém smrkovém porostu, který mě částečně tvořil závětří. Místo, odkud jsem fotil, jsem si vychodil a našel předchozí odpoledne a ráno se na něj cíleně vrátil. Po východu slunce se dokonce vytvořila hustá oblačnost nad údolím Mazáckého potoka pod vrcholem Lysé hory.

Samotné fotografování mi při podobných cestách ve skutečnosti zabírá nejméně času. Celou dobu chůze mé oči zkoumají vše kolem mě. V lesích sleduji každé možné uspořádání stromů, hledám drobné detaily mechů a kapradí a vždycky sejdu ze stezky, když slyším zurčící potok. Výhodou focení v divočině je to, že všude kolem je víc námětů a inspirace než kolik jsem schopen vyfotit. Cestou potkávám spoustu potenciálně skvělých záběrů za předpokladu dobrého světla. Fotky, které tam pořizuji, jsou spíš výsledkem mé maximální snahy přizpůsobit se fotografovanému námětu než chození a vracení se tupě na stejné místo za účelem pořízení toho nejkrvavějšího západu slunce. Dřív jsem se v Poodří vracel klidně i patnáctkrát na stejné místo. Teď raději jedu na 15 různých míst a jsem spokojenější. A jak jsem psal již výše, tvůrčí svoboda při focení v místech, kde přede mnou moc lidí nebylo nebo cíleně nefotilo, je podle mě to nejlepší.

Polodetailní záběr na interiér kvetoucího pralesu Stužica na svahu hraničního hřebene s Polskem pod Rabia skalou.

 

Napsáno pro server FotoRádce.cz



Nová tvorba, říjen 2017

Nová tvorba, říjen 2017

Beskydy v National Geographic II.

Beskydy v National Geographic II.

Foťte jinak, foťte lépe (III. část)

Foťte jinak, foťte lépe (III. část)


Fotografická kniha

Fotografická kniha
KRAJINA VE FOTOGRAFII

Chcete si vychutnat mé snímky v knižní podobě? Můžete si objednat mou knihu Deset let fotografem s průřezem mých nejlepších fotografií.

Cena 890,-
Fotografická kniha