Kamarád v Přerově

Když loni v prosinci dal na svůj Facebook pan Ladislav Kamarád zmínku o tom, že díky jeho kamarádovi bude mít v Přerově výstavu, okamžitě jsem si dal termín vernisáže do diáře.

Kvalitní krajinářské výstavy jsou v Česku vzácnost. Sám autor naposledy vystavoval v roce 2009 a já osobně jsem jeho snímky naposledy viděl vytištěné v Brně na výstavě Interkamera v roce 2007. Byl jsem tehdy naprostý začátečník, fotil jsem asi měsíc a půl a o fotografii nic nevěděl. Vůbec jsem netušil, kdo Ladislav Kamarád je, nevěděl jsem, že tam bude mít výstavu a zcela náhodou jsem si sedl na židli, kde po chvilce začal přednášet. Promítal snímky z Nového Zélandu a Namibie a vysvětloval, že fotí středoformátovým Hassebladem na film 6x6 cm a že v té době nejnovější digitální zrcadlovky (pro mě tehdy nedosažitelné fotoaparáty) jsou vlastně šunty. Nejspíš mi tato relativizace toho, co je a co není kvalitní fototechnika pomohla techniku tolik neřešit a více se věnovat samotnému focení. Zároveň jsem díky mému dojmu z autora a jeho přednášky nabyl přesvědčení, že je to jakýsi klasik, možná až archaik krajinářské fotografie. I tuto škatulku mi výstava zbořila. 

Výstava se nachází ve fantastických prostorách Galerie města Přerova na adrese Horní náměstí 1 a trvá jen do 19.2.2023. Autorovy velkoformátové snímky jsou vystaveny v určité chronologii od nejstarších po nejnovější. Nechybí analogové snímky z Karakorámu, detaily vzdálených hvězdných galaxií, ani nejnovější skládaná panoramata a snímky z Čech a blízkého okolí. Součástí výstavy jsou i velkoformátové kalendáře. Jelikož autorovy snímky znám z jeho webu, toužil jsem je vidět zejména kvůli velkoformátovému tisku. Nikdy dříve jsem si na výstavě nemohl užít pozorování takového detailu snímku z pouhých pár centimetrů a následné odstoupení na několik metrů pro získání celkového dojmu a velikosti. Žádný šum, dokonale prokreslené stíny i světla, jemné přechody, perfektní barvy a lesk. Nejnovější skládaná panoramata, která jsou pořízena na nejnovější mirroless digitální zrcadlovky, dokonce technicky předčí starší snímky pořízené na analog. A právě u těchto panoramat jsem si uvědomil, jak progresivní přístup autor v poslední době praktikuje. Jedná se o jakési časosběry - formu, která umožňuje autorovi získat dokonalou technickou kvalitu i optimální nasvícení scény přirozeným světlem. Snímá tisíce snímků jedné scény, kdy postupná doba snímání pomáhá k tomu, že než se z oblohy profotí k popředí, tak je ono popředí nasvíceno sluncem, které v době focení oblohy ještě ani nevyšlo nad horizont. Vzniká díky tomu panorama, které v sobě skrývá například detaily vrstev mlžných kopců, které běžně jiní krajináři divákovi představují jako jednotlivé snímky pořízené teleobjektivem. Zde jsou jen součástí mnohem větší scény. Tyto panoramata mají zároveň dokonalé tonální i jasové přechody od tmavšího ke světlejšímu, od kontrastnějšího k méně kontrastnímu a naopak. Divák se může kochat od středu ven nebo od kraje dovnitř a vždy má co objevovat a pro co se nadchnout. Je to dokonalé spojení autorovy technické geniality s citlivým a vnímavým přístupem ke světlu a kompozici. Tento přístup je aktuálně dost ojedinělý, jelikož se hlavní proudy krajinářské fotografie dělí na ty, kteří usilují o co nejpřirozenější představení scény s minimem následných úprav a na ty, kteří s fotkou zacházejí jako s plátnem, na kterém se mohou digitálně ,,malířsky" realizovat. Kamarádovy panoramata si ale razí vlastní unikátní cestu a nejlépe je oceníme právě při pozorování na velkoformátovém tisku.

Loni touto dobou jsem chystal svou první autorskou výstavu ve Výtvarném centru Chagall v Ostravě. Zažil jsem, jakou práci příprava výstavy obnáší a zároveň jsem se díky ní setkal s mnoha zajímavými fotografy a lidmi z oboru. Majitelé galerie mě seznámili s panem Fedorem Gabčanem, který fotografování zasvětil prakticky celý život. Jeho snímky industriální krajiny Ostravy 60. a 70. letech mě nadchly a když se mi krátce po skončení výstavy ozvali lidé z prestižního online magazínu On Landscape s výzvou, abych vybral zajímavou fotografii do jejich rubriky End Frame, vybral jsem právě snímek pana Gabčana. S panem Gabčanem jsem od té doby v kontaktu a na tuto vernisáž jsme vyrazili společně. Právě tato setkání a poznávání jsou pro mě a troufám si tvrdit i pro fotografii jako takovou v dnešní době čím dál cennější a důležitější. Měli bychom hledat cesty a způsoby, jak vytvořit interakci mezi fotografem a divákem podobně, jako tomu bývá třeba na divadle nebo na koncertě. I proto patří můj velký dík organizátorovi výstavy panu Sýkorovi. Bez něj, by se pravděpodobně nikdy neuskutečnila. 

Momentka z vernisáže. Foceno mobilem :-).

Další momentka. Fotil jsem mobilem fotografy fotografující fotografie :-).