Nová tvorba, říjen 2017

Mohli jste si všimnout, že jsem doplnil galerii o několik nových záběrů. Celkem je to 20 nových fotek, které jsem pořizoval v období od června do září tohoto roku. Snažím se, aby fotky mluvily samy ze sebe. Napadlo mě ale, že stojí za to dopsat pár myšlenek jednak k celé sérii, tak i k několika záběrům, kterých si aktuálně obzvlášť cením.

Moje fotky vždy do jisté míry odráží moje mentální nastavení a rozpoložení. V posledních 3 letech díky focení hodně odpočívám. Pracuju ve financích, hodně jednám s lidmi, bankami a úřady. Pobyt v přírodě je ideální opak, harmonizační prvek. Naučil jsem se (a pořád se učím) nebrat výpravy za fotkami jako hon za krvavým západem slunce, potažmo pro desítky či stovky lajků a sdílení na sociálních sítích. Tento cílený přístup je často spojen s mentální představou či vizualizací toho, jak asi bude výsledná fotka vypadat. Můžu si například představit pohled z vrcholů Rysy ve Vysokých Tatrách, přimyslet si podmínky, které by se mi tam líbily a světlo, které na fotce chci mít. To v reálu znamená, že se na to stejné místo musím třeba i desetkrát vracet. Po desáté to bude obrovská euforie, předchozích devět pokusů je však pěkně hořkých. Někomu to tak může vyhovovat, já jsem si ale uvědomil, že takto si focením neodpočinu a při naprosté většině návštěv z focení nebudu mít radost. To je velmi nebezpečný mix. Zabíjí autorovu kreativitu, umění přizpůsobit se aktuálním podmínkám, schopnost naslouchat přírodě a může vést ke kopírování ikonických lokací a kompozic. Navíc také svádí k ,,dodělání“ snímku v počítači. ,,Byl jsem tam už přece šestkrát, můžu to dodělat v počítači a už se tam nevracet“. Davům na sociálních sítích to bude jedno. Ego tvůrce je na chvíli šťastné. Bohužel je to v současnosti největší nemoc současné krajinářské fotografie.

Přístup, který se snažím posledních pár let rozvíjet, je focení nahodilé. Jdu fotit bez cíle a bez myšlenek. Vím, kolik času můžu v přírodě strávit a nechávám si rezervu na tvůrčí práci. Chodím, užívám si svůj pobyt venku, čerstvý vzduch, různé detaily kolem mě. Rád také venku jím, spím nebo medituji. Mimo jiné učení bon budhismu mi pomáhá uvolňovat mysl od zažitých postupů a představ. Každé focení je jiné. Každý den je jiný. Jedinou jistotou je neustálá změna. A právě v přírodě je možné, tyto jevy krásně pozorovat, fotit je a učit se z nich. Vycházím z toho, že nedokážu stvořit nic dokonalejšího a úžasnějšího než, co dokáže příroda. Moje role je jen zachycení, zařazení do kontextu, nakomponování. Jednotlivé fotografie si vůbec nejsou podobné. Nejsou zpracovány stejně. Nejsou foceny ve stejný čas nebo za stejného světla. Díky tomu je výsledná kolekce poměrně různorodá. A právě tato různorodost fotografií pořízených za tak krátký čas je pro mě jediným vodítkem, že něco dělám dobře.

Polodetailní pohled na borovicový les na začátku září během deště. Většina fotografů nechodí cíleně fotit v dešti. A často, když jsou poblíž Kyjova na jižní Moravě, fotí spíše tamnější vlnité kopce a pole. Mě zaujaly tyto husté borovicové lesy na břehu řeky Moravy u Bzence. Snímal jsem namístě zhruba hodinu. Ze stativu i bez,s různými ohnisky. Většinou detaily a polodetaily. Na širší záběr mi chyběla mlha, která by mi pomohla stromy od sebe lépe oddělit. Pokaždé, když v lese vyčerpám klasické postupy focení ostrých fotek, nastavím fotoaparát na snímání abstraktnějších záběrů. Tento snímek je toho výsledkem. Díky kombinaci specifického pohybu, délky uzávěrky a struktuře borovicové kůry, se mi povedlo zachytit snímek výše. 

Tento snímek je zachycen podobnou technikou pod vrcholem Smrku v Beskydech. Husté beskydské smrkové lesy mě vždy fascinovaly. Jsou stísněnné, v mlze až děsivé. Zároveň rád v přírodě pozoruji interakci vedle sebe rostoucích stromů. Různě se časem tvarují, prorůstají a dotýkají. Zde byl pohyb fotoaparátu veden do strany. Díky tomu se zacytili ostré jehly větviček jakoby v kontaktu přesně ve slatém řezu. Cítím v nich zvláštní napětí, nejistotu, děs, hrůzu. Dokonalý opak předchozího záběru. 

Pohled na sněhem poprášené vrcholy Západných Tater. Věřte nebo ne, ale snímek jsem fotil někdy kolem 15 hodiny odpoledne na konci září. Prolétající ptáci jsou nejspíš krkavci. V původním snímku se mi povedlo zachytit tři, ale snímek jsem ořezal do této podoby, kdy celou kompozici tvoří jen 3 prvky - dva ptáci a horský hřeben. Naprosto modrá obloha bez mráčku jen umocňuje měřítko. Vyvolává pocit prostoru, klidu, možnosti rozletu. 

Příjemné překvapení v podobě krásně vzrostlých ocúnů nás čekalo v závěru túry v horách Malé Fatry. Už několikrát jsem je fotil v Poodří. V horách se mi fotili mnohem snáz. Jen jsem počkal až slunce klesne tak nízko, že bude osvětlovat jen vrcholy květů. Já jen pořídil 4 snímky nutné k dosažení celkové ostrosti od popředí do pozadí. 

Je přirozené zachycovat buď světlé objekty na tmavém pozadí nebo tmavé objekty na světlém pozadí. Tady je první varianta dotažena do extrému. Zhruba čtyřicet minut jsem fotil vlny na obyčejném rybníku v Poodří během jednoho sobotního odpoledne. Bylo ostré světlo a mnoho tmavých mraků na obloze. Fotil jsem přímo odraz slunce na hladině a snímky silně podexponovával. Výsledkem ja tato abstrakce připomínající vzdálené galaxie. Jedinou připomínkou pozemskosti jsou lístky kotvice plovoucí v pravém dolním rohu.